Básně
8. Chci . . . chtěla bych ti něco říci
9. teprve malý filozůfek, jak se ztratil
pro lidi přicházející
ze svých minulých já
stejně temných jako ještě
nevzniklé a přece lepší protože
bližší životu
stále se přibližovat životu
tak jako jeho konci jeho pravdě
jeho splnění všech přání
všech těch nadějí a přání
vystavit se svitu božímu
darovat se!
zřít se!
proplakat se do zpětnosti
čekající na zápraží toho černého
domu – dírami místo očí
tomu vtiskneš své obavy
a on rád vyhoví v odrazu svíčky
pavími barvami které jen vidět
je tvým otrokem
se sklopeným kloboukem
zádumčivost do propadlých očních jamek
své ponuré neopuštěné kamenné existence
pro píseň ptáků
pro příliv větru tekoucího do ústí úsměvů
lehounce drobounce
skanou kapky svíce
na prstech dohořívá básnění
vůně přízně pohledu dálek
neskromně skromnosti
ve vráskách všech tváří
mosty vzpomínek řeky našeho modrého života
přísné pohledy vysvětlí se bolestí
jemnost na táce servírovaná
ustrojeně na malé veselé slavnosti
nepříliš otázek pro jednu paní
na večer vyprávění
dobýváme pevnosti dobra
životaplné životadárné zkroušení
už nese plody mrazu: obnažené stvoly
přejícná noc plná darů obdarovávajícím
jehlice v příšeří říkají že je brzy
rád říkáš dobré zprávy
rád říkáš jen tak
rád usínáš
nepřístupností moře je nechápavost očí
protože jedny jsou zelené a druhé vlčí
budeme zase tančit
polévka s rýží pozdraví den
nekrásné není
důvody motýla třepetají se ve větru
důvody pivoněk v zeleni voní
pomník je navštíven příběh dokončen
začínám se sluncem a končím se sluncem
neznám více barev
slyším moře
a vidím tě v něm plavat
slyším slunce
a tebe ležet v horkém písku
slyším jen tenounce
jak polibek spadá na mém líčku
mám tě v hlavě
mám tě v srdci
jsi na zahradě
a mám tě v hrsti
nemusíš se bát
prstíčky mají ty nejlepší úmysly
chtějí se s tebou smát
jen pomysli
jak proplouvají mezi knoflíčky
tvé kostkované košile
a směješ se potměšile
slyším i pampelišky
dychtím po jejich žlutých tónech
a když to chmýří padá z výšky
jsme spolu v bílých snech
oči jsou přivřené
jakoby se bránily před tím zlatem
je silné a navíc zpestřené
naším nenasytným pohledem
je to jako bychom pili víno
opojení sladké je i hořké
a nechceš aby nikdy skončilo
co když vyprchá – je vratké?
temná těžká červená ale není celý pohár
přilito je mnoho jiných barev a stínů
snad je přivezly cinkající saně nebo kočár
červená, zelená, modrá
i barva našich splínů.
prochází se
a je tu na odiv
probudí tě k údivu nad životem
slunce pluje v modrém
a je tu nepovšimnuto
až teď kdy ti život
položí otázku
kolik dáš za svobodu
a ty: všechno, vší sílu
a viděno je slunce
kdybys ty byl voda
kdyby slunce mělo oči
měsíc duši
jenže doby se mění
a kdo z vás to tuší
pak by ona byla milenka
ty milenec
slunce důvěrný přítel
měsíc by dohlížel
a všichni lidé byli menší tišší
a světlo a jas zářivější
to jsou tvoje hranice
ale nezlob se
(krásu spatřuješ v gotice
nepřeji přechodníkům
loveným na udice)
smrt jsou havrani
proto se navzdávejme
nedoufejme v tajemno
(lidských duší)
neslibujme konkrétno
malujme obrysy
následujme křivky
ale nepišme písmena
neskládejme ucelenosti
(nevzejdeme)
nepřísluší nám
a tak moje báseň nebude jako jeho
ještě nevyslovuji příliš jeho jméno
spletitosti slov jím řazených se nebude podobat
ale to moje srdce – chtělo se mi říct – oželí
jako jsou kosi černí a racci bílí
mám i já i on jinou vůni
rozdíly nám proklouzly mezi prsty
kterými?
tvé usměvavé oči
právě říkaly lidé mají mít květiny
za tu květinu ti děkuji
ale moc se (ostýchám) stydím
je to jenom malý pocit
něco co za chvíli ztratím
prostě zmizí . . .
ale ty o tom budeš vědět
a budeš o krůček blíž . . . mně
už nevím pomalu jaký byl
ale teď to víš ty a
připomeneš mi to
existuje taková hierarchie procesů a jejich výsledků
v mysli/srdci od sofistikovaných, mnoha slovy
popsatelných myšlenek, přes jednoduché pocity,
nám všem společné, až neřídké nýbrž se opakující,
až po ty naprosto nesdělitelné, jedinečnou situací
podmíněné stavy – obecnější slovo už nelze použít –
které člověk i po velkém úsilí, luštění, nemusí sám pochopit
A dědeček v té velké zelené a zelenavé zahradě,
v té stromové, husté, pořádné, svěží, zdravé zahradě,
ke mně přišel a já se s ním dívala na všechny ty
sedmikrásky. Bylo jich moc a vždycky jsem je pečlivě
vybírala – podle čeho to už nevím a ani tenkrát asi
nevěděla. Ale my se na ty kvítky nekoukali zeshora
nebo ze strany, ale na každou se zatajeným dechem
ze spodu. A tam ze spodu totiž bílá barva znamenala
smrt berušky a červená barva smrt broučka na oné
květině. Smrt broučka, kterou chápe i dětská nevinnost,
a kterou si tak palčivě uvědomuje můj dědeček.